Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoční poselství 2012

7. 3. 2012

 

Moji milí,
Popeleční středou, která letos vyšla na 22. únor jsme vstoupili do čtyřicetidenního postního období, které je a má být příležitostí k tichému zkoumání vlastních činů i myšlenek. V postním čase odkládáme všechno to, co může překážet a co nás spoutává, a připravujeme se  na nejdůležitější křesťanský svátek, kterým jsou Velikonoce. Zatímco pro mnoho lidí jsou Velikonoce pouze dnem vítaného volna, případně oslavou dlouho očekávaného příchodu jara barvením vajíček a pletením pomlázky, my, křesťané   si připomínáme život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16).  Bůh nás miluje. Jen proto vstoupil do našeho prostoru a času – jako jeden z nás. Jen proto učil, kázal a uzdravoval, snášel urážky a mučení a zemřel na kříži, na kopci zvaném Golgota. Obětoval se pro nás. Trpěl za nás. Zemřel, jako i my jednou zemřeme, a vstal z mrtvých k věčnému životu, abychom i my jednou mohli vstát. Jestliže toto není důkaz lásky, pak není nic….
A co od nás za to žádá ? Co je smyslem a cílem naší cesty? Jak máme žít,co máme dělat?   Odpověď je prostá. Bůh si nedělá čárky za účast na bohoslužbách, ani nás nehodnotí podle vnějších skutků. Hledí do srdce a nežádá od nás nic víc a nic míň, než lásku.       Ne pouhou víru v jeho existenci. Ne pouhé vědomí, že mu na nás nějakým způsobem záleží… Víra je totiž především vztah. A jestliže tím, co tento vztah určuje není ani vypočítavost, ani strach, ale láska, tak potom už není třeba se ptát, jak žít, a jak často chodit do kostela. Vždyť ten kdo miluje dělá všechno tak, aby objekt své lásky nezarmucoval. Aby byl s ním, jak jen to lze. Svěřuje mu své radosti i starosti a dává mu najevo svou důvěru, vděčnost a lásku.   A za žádnou cenu ho nechce   zklamat. Pokud budeme mít k Bohu takovýto vztah, tak nejen že se náš život jakoby rozsvítí, nejen že smrt ztratí svou děsivou tvář, ale i den posledního soudu, který dříve či později nastane pro všechny lidi ze všech míst a časů, už nebude něčím, čeho bychom se měli bát.
Přesto není snadné naučit se Boha milovat. V otázce lásky si totiž člověk neporučí, i kdyby tisíckrát chtěl. Abychom někoho mohli milovat, musíme ho znát, a abychom ho mohli znát, musíme si na něj udělat čas. Nejen s ním mluvit, ale také mu naslouchat. Obvykle se nejedná o lásku na první pohled. Někdy až ve chvíli bolesti a beznaděje do našeho srdce přeskočí Boží jiskra a osvětlí ty temnoty v nás. A s každou další tzv. „náhodou“ která nám dává novou příležitost a směruje nás tam, kde máme být, roste naše pochopení, důvěra, vděčnost, ale i úžas – Bůh o mně ví!   A z jiskry se stává plamínek a z plamínku plamen.  
 Jenomže ať už si to uvědomujeme nebo ne, žijeme v prostředí, které je vůči Bohu nepřátelské. Dnešní svět si dělá nároky na veškerý náš čas a tím nám bere naši svobodu, Bohem darovanou. Žijeme stále rychleji a stejně nestíháme všechno, co bychom měli a chtěli. A tak se Bohu neustále vzdalujeme a znovu se vracíme. A ten plamínek v našem srdci někdy hřeje a svítí a někdy jen tak poblikává. Když zůstaneme se svou vírou sami, stranou od ohně, stranou od ostatních, když nebudeme ten plamínek opatrovat, živit a zapalovat jeden od druhého, může se stát, že zhasne docela.
Já bych chtěla v této souvislosti připomenout 4. přikázání, které bývá často nepochopeno a podceňováno, a přece je nesmírně důležité, zvláště v současném světě: Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý! To není pokyn, abychom si dali nohy na stůl a pustili si televizi. Ale abychom se zastavili, ztišili a obrátili svá srdce k Bohu. 
Účast na nedělních bohoslužbách není o tom, abychom udrželi při životě svou náboženskou obec, nebo naší stárnoucí církev. Není ani o rituálech, ani o písničkách - to by bylo trochu málo. Jde o to, abychom slyšeli Boží slovo, sdíleli svou víru jeden s druhým a tím ji posilovali a udržovali plamen lásky,který v nás zažehla Boží jiskra. Abychom se zamysleli nad hodnotami, které máme v životě objevit a přijmout a uvědomili si , že jsme na cestě k tomu, kdo je mnohem důležitější, než všechno to, čím právě žijeme.
Abychom se přidali k zástupu těch, kteří napříč dějinami až do dnešních dnů kráčí před námi. Těch, kteří odevzdali kormidlo svých životů do Božích rukou. Jen některá jména a příběhy známe z Písma, ale mnohem víc je těch bezejmenných, ze všech míst a časů.   Kráčí tam, kde Již nebudou hladovět, ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí. (Zj. 7, 16)
 

Marie Babická

easter-sunday.jpg